Hráči

Hráči ukázka

Ukázka z textu 1

Kde sakra je?“ zamumlal si pro sebe Jiří. Seděl poskládaný v křoví vedle cesty. Očima stále prohledával cestu. Jenže ta byla prázdná jako jeho váček na peníze, a to bylo něco, co ho popuzovalo.

Vybral si místo s dobrým rozhledem. Pokud pohled na pustý úvoz můžeme považovat za dobrý. Na jednu stranu se udusaná kupecká stezka vinula bludištěm polí, která byla holá po sklizni a orbě, takže by si jistě všiml jakékoliv příchozí postavy zdaleka. Na druhou stranu byl prudký krpál dolů a pak delší rovinka údolím a pak se vše ztratilo v zelenavém prstenci stromů.

Tahle strana ho zajímala nejvíc. Kdo tudy půjde, bude se muset vyplahočit do kopce a bude pěkně zadýchaný a utahaný a myšlenkami bude jistě bloudit kdesi daleko od skutečnosti, že Jiří ho z křoví pečlivě sleduje.

Chvíli se tak kontemplativně oddával čistému felení a sledoval hypnoticky kmitavý let hmyzu kolem. Lelky chytat nezkoušel, protože nevěděl, co by s chycenými lelky měl dělat – a pak, chytání lelků je příliš namahavé.

Najednou si uvědomil, že dole na cestě se pohybuje něco většího než hmyz natož lelek.

Bylo to tak, šel tam chlapík podle oblečení buď nějaký šlechtic, nebo aspoň bohatý měšťan. Na začátku prudkého kopce sesedl z koně, aby mu ulehčil, a noha nohu mine se ploužil nahoru k místu, kde seděl Jiří.

Jde mi zakázka! Usmál se Jiří. Do pravačky vzal svůj malchus, který vypadal, že je původně zamýšlený na zabíjení vorvaňů, a přikrčil se za stromem, aby ho člověk přicházející zespod nemohl vidět.

Když ten chlapík vyšel až nahoru, funěl jako parní stroj, kdyby v té době už byl vynalezený parní stroj, a už už se chystal nasednout do sedla. Na to Jiří čekal.

Několika skoky se ocitl až u něj a napřáhnul zbraň k smrtící ráně. Ale na jeho bleskový atak první zareagoval kůň, vzepjal se na zadní, a pak se vyřítil odtud pryč.

Cestou setřásl velký vak, který nejspíš jen visel na hrušce sedla.

Chlapík, na kterého Jiří útočil, ztratil rovnováhu, zakymácel se a zřítil se do prachu.

Jiří přes něj jen přeletěl a rozplácnul se do škarpy vedle.

Oba ale hned zas vyskočili jako elektrizovaní.

Jen kůň už tou dobou byl někde pryč a uháněl po cestě mezi poli.

Jiří se znovu hnal na chlápka.

Ale ten viditelně také nebyl žádný jeliman a stihl tasit svou dýku a první útok odrazil. „Zlato nemam, dostaneš železo!“ křikl na Jiřího.

Pod nebem měnícím se z kobaltové modré do šeřící se šedivé stáli bývalý žoldnéř Jiří a postarší, řekněme, šlechtic.

V dálce od všeho, kde jediným svědkem jejich souboje byl poryv větru a tiché šelesty letitých stromů.

Oba ozbrojení, byť Jiřího kráječ medvědů vypadal hrůzostrašněji, a oba měli v očích odhodlání bojovat až do konce. Rozhodnutí, které bylo tak zřetelné, že by se dalo podepsat.

A pak to začalo.

Jiří zaútočil první s rychlostí šelmy. Jeho čepel svištěla vzduchem a směřovala proti šlechtici, ale ten byl připravený.

Jeho vlastní dýka se zvedla, aby odrážela útok, a pak se s rychlostí hada zasadil ránu v protiútoku, Jiří jen tak tak uskočil.

A pak přišla další výměna a ani jeden protivníka nezasáhl.

Oba se teď obcházeli a hledali správnou pozici i správný okamžik.Jejich zbraně se blýskaly v paprscích odpoledního slunce, když se jejich cesty křížily v boji.

Ocel se střetla s ocelí ve zvuku, který byl melodický a strašidelný zároveň.

Byl to divoký tanec, jejich těla se pohybovala s grácií a rychlostí.

Oba měli viditelně něco odbojováno a síly by normálně byly vyrovnané. Na straně Jiřího byl prvotní moment překvapení, lepší zbraň, a také to, že ten druhý předtím ušel hodný kus cesty, přičemž poslední úsek se trmácel do příkrého kopce.

Ale nedával se.

Tentokrát zaútočil on.

Zasáhl Jiřího na ruce, ale nijak vážně. Jen roztrhl kus košile a způsobil lehké škrábnutí na paži.

Ale Jiří byl zkušený bojovník. Odskočil stranou, jeho malchus se zvedl k obraně.

Souboj byl divoký a neúprosný. Oba tančili kolem sebe, vyměňovali si údery a zase se odtahovali, když se pokoušeli najít slabou chvilku druhého.

Bylo to divoké a nebezpečné divadlo, kde každá chyba byla potrestaná bolestivým zraněním a možná smrtí.

Šlechtic znovu útočil, jeho dýka se stala rozmazanou stříbrnou čárou ve vzduchu.

 

Ukázka z textu 2

V baru Propast byl bengál jako když v pekle vyhlásí úklid. Místností otřásalo tuc tuc tuc, že i stolům se pletly nohy. Tady se nemíchaly vůně tabáku, alkoholu a potu ožralých toreadorů. Tady smrděli vykouření, vyhulení a vychlastaní tanečníci, kteří přišli z nějakého komparzu.

Bylo zakouřeno, že nebylo vidět na krok, a přítmí tomu moc nepřidalo. Dým byl tak intenzívní, že by se dal por­covat a prodávat, ani tanková dýmovnice neumí takový. Dál než na metr, natož k sousedním­u stolu, nikdo nedohlédl. Matné záblesky barevného světla to korunovaly a řezaly prostor do úplně jiných tvarů než si o sobě předměty tady přebývající myslely.

Nescházeli se tu lidi mimo zákon, ale především to byl sraz bytostí mimo tuhle galaxii, protože tak velký kravál by se do naší galaxie nevešel.

U stropu se líně a úplně mimo rytmus otáčel velký předpotopní ventilátor, který nejspíš pamatoval vznik vesmíru a rotoval ještě setrvačností z velkého třesku.

Klára tlačila Honzu davem do prosklených dveří s nápisem Salonek.

V salonku nezněla tuctucárna tak dunivě. Pokles hladiny zvuku ze sto šedesáti na sto dvacet decibelů je totiž vždycky citelný. A možná také ti, kdo došli až sem, stačili přijít o sluch už vpředu, takže podlehli pocitu uspokojení, že zde je možný život a přežijí i jiné organismy než želvušky a zelenomodré řasy.

Jiří, Judita a další hosté seděli pohodlně v salonku zahaleném do dýmu z velké vodnice, kterou si předávali a valili z ní další a další aromatizovaná oblaka.

A chvíli bylo ticho.

Teda krom těch mozek trhajících decibelů zvenčí.

V tomhle temném prostředí se nevyslovilo jediné zbytečné slovo. A i kdyby se řeklo, stejně by ho nikdo neslyšel.

Klid přerušila až Klára, která se zastavila u stolu a představila muže vedle sebe. „Honza, špičkovej hacker. Jiří se spokojeně usmál a na oplátku představil svůj tým: „Tonda je náš tipař a Judita analytička“.

Klára se na Juditu zadívala: „Analytička? Neviděli jsme se někde?“ zeptala se.

Judita pokrčila rameny a všichni se naklonili blíž, aby slyšeli Jiřího, když mluvil.

„Máme nějakou představu, kde se nachází kompletní dokumentace. Bohužel je to v armádním sektoru a nemáme šanci se tam dostat. Průzkumníci hledají cesty,“ vysvětloval.

Judita přisadila: „Žádná komunikace mailem nebo telefonem. Nejlepší je telefon vždycky před akcí nechat tady na baru! Barman ví, oč běží.“

Jiří mezitím po stole rozložil mapu města a začal do ní kreslit důležité body. Každý detail mohl být klíčový v jejich plánu, který se rodil v temných koutech tohoto nočního podsvětí. Doplňoval přitom Juditu: „Komunikace ideálně přes mrtvý schránky, tady je nakreslim a všichni si je zapamatujete.“

 

Knihkupectví

Hráči jsou k dostání ve většině kamenných i internetových knihkupectví (Kosmas, Kanzelsberger, Dobrovský, Megaknihy a další).

 

Další ukázky najdete v tomto PDF:

Ukázku si můžete stáhnout zde: