Přejít k obsahu

Graffiti rules alias Gympl

Rozpětí cen: Kč99.00 až Kč249.00

Kniha, z jejíhož světa později vyrostl film Gympl.

(Film však vypráví jen část tohoto příběhu.)

Praha, konec devadesátých let. Přes den gympl, po nocích spreje, hospody, kluby a město, které čeká, až na něm někdo zanechá svou značku.

Petr a Michal žijí graffiti, muzikou a představou, že žádná pravidla neplatí navždy. Jejich učitel Tomáš se zase pokouší vybudovat školu, kde svoboda znamená víc než prázdné slovo. Jenže vztahy se komplikují, ideály narážejí na skutečnost a jedna velkolepá noční akce může změnit všechno.

Drzý, syrový a černohumorný generační román o dospívání, lásce, přátelství a dospělých, kteří si se životem často nevědí rady o nic lépe než jejich studenti.

Syrová generační jízda Prahou přelomu tisíciletí – škola, graffiti, kluby, vztahy a svoboda, která občas skončí pořádným průšvihem. Praha na přelomu tisíciletí. Gympl, hospody, kluby, noční tramvaje, spreje, tráva, první velké lásky, průšvihy a pocit, že svět dospělých je především něco, co je potřeba prověřit.

Třetí chyb a překlepů zbavené vydání

Tištěné Graffiti rules jsou nyní vyprodané, můžete je mít jako eknihu. Tištěná reedice vyjde nejspíš někdy koncem 2027 s knihou Offline.

Chcete si knihu nejdřív prohlédnout?

Zeptejte se na ni ve svém oblíbeném knihkupectví a prohlédněte si ji před koupí naživo.

Chci ji do svého knihkupectví →
Chcete si knihu přečíst, ale nechcete ji kupovat?

Zkuste ji najít ve své knihovně. Pokud ji ještě nemají, můžete je požádat o její pořízení.

Najít v knihovně →
SKU: Graffiti Kategorie: Štítek:

Graffiti rules alias Gympl

Román, ze kterého vyrostl film, ale který má mnohem širší svět.

Jeden chce pomalovat město. Druhý chce změnit školu. A oba postupně zjišťují, že žít podle vlastních pravidel není tak jednoduché, jak si představovali.

Praha, konec devadesátých let. Ještě neexistují sociální sítě ani chytré telefony. Zato existují noční tramvaje, zakouřené hospody, kluby, opuštěné továrny, spreje v batozích a studenti, kteří mají pocit, že svět dospělých je jedna velká chyba.

Petr a Michal patří k partě gympláků, pro které je graffiti víc než zábava. Je to způsob, jak dokázat sobě i ostatním, že něco znamenají. Jenže vedle nočních akcí existují také holky, škola, rodiče a vztahy, které se nedají opravit další vrstvou barvy.

Tomáš vede gymnázium, kde si učitelé se studenty tykají a kde se svoboda bere vážně. Věří, že mladí lidé nepotřebují tolik zákazů jako důvěru a prostor k vlastnímu rozhodování. Jenže zatímco se snaží zachraňovat svou představu školy, rozpadá se mu rodina i život, který kolem ní vybudoval.

Petr, Michal, Pavla, Klára, Laďka, Tomáš a další. Každý má své sny, své průšvihy a svou představu o tom, co je správné. A ne vždycky se jejich příběhy protínají tak, jak by si přáli.

Graffiti rules je syrový, ironický, místy absurdně komický a jindy docela bolestný román o dospívání, přátelství, lásce, svobodě a odpovědnosti. Nesnaží se své hrdiny omlouvat ani vychovávat. Nechává je mluvit jejich vlastním jazykem, chybovat a nést následky.

Právě z tohoto světa později vznikl film Gympl. Kniha je jeho literární předlohou, ale film není doslovný a neobsahuje část dějovýc linek knihy. Knížka má více postav a zachycuje také svět učitelů a rodičů, který ve filmu zůstal z velké části stranou.

Nové vydání prošlo rozsáhlou autorskou redakcí. Zachovalo si atmosféru, humor i neuhlazený jazyk devadesátých let. Ubylo překlepů a bugů původní verze.

graffiti

P.S.

Další informace

Hmotnost -
Rozměry -
Autor

Tomáš Houška

Forma vydání

E-book, Tištěná – tvrdé desky

ISBN

978-80-86065-82-3, 978-80-86065-83-0, 978-80-86065-84-7

Počet stran

208

Jazyk

Česky

Rok vydání

2000, 2007, 2026

Žánr

Beletrie, G generační román, Současný román

Světy

Současný svět

Graffiti alias Gympl – ukázka

Ukázka z knížky Graffiti rules ke stažení >>Graffiti 3 vydání ukázka

Četba výhradně na vlastní nebezpečí neposkytujeme žádné záruky na jazykové, estetické nebo morální újmy způsobené přečtením této knížky.

Noční ulicí se dopotáceli na tramvajovou zastávku. Petr už byl rozhodnutej, že dneska namaluje chrom na vršek starýho komína v Michli. A tak zíral do jízdního řádu a snažil se přemoct množství vypitýho alkoholu a pochopit, co ty číslíčka znamenaj.

Pak se kouknul na mobil, aby si srovnal, kolik je hodin „dvacet minut!“

„To tu zdechnem!“ zněl zklamaný Michal.

„Vemem tágo… kam chceš ject?“ rozhodovala Klára, které se akce zalíbila.

„Počkej do tága se nevejdem…“ krotil jí Martin, protože na zastávce postával hlouček asi deseti lidí. „Pojedem nadvakrát…“

„Ty vole… kam?“

Ale Klára už stavěla první taxík, který jel kolem. Zastavil a Klára s Petrema Michalem se nasoukali dovnitř „Do Michle, k plynárně, tam dáme sraz!“ houknul eště Petr na zbytek party, než se za nim zavřely dveře auta.

Auto se rozjelo a když se Klára ohlídla, spíš to vypadalo, že ostatní na to pečou a odcházejí zpátky.

„Kam jedem?“ Michal sedící v předu sebou cuknul. Známý hlas ho probral do reality.

„Ty vole! Já už nesmim hulit!“

„No to bys fakt neměl,“ souhlasil fyzikář Milan sedící za volantem taxíku. Kláru popadl záchvat hysterického smíchu. Petr na Milana zíral jak na zjevení „Ty jo… čau Milane…“

„Vy ste teda parta…“ vzdychnul si Milan, „kam jedete?“

„Do Michle… pudem tam k jednomu kámošovi… na Bohdalec…“ snažil se Petr fabulovat, jak nerychlej dovedl aspoň trochu přijatelné vysvětlení jejich noční jízdy. Auto svištělo ulicí a Milan vrtěl hlavou „Tak k plynárně nebo na Bohdalec?“

Petr se drbal a konstruoval odpověď „Dole u tramvaje, voni bydlej tam… jako dole na kraji Bohdalce… já tam trefim vod tramvaje… aspoň se projdem…“

„Tak jak chceš…“ a Milan zíral dopředu na cestu. Když dorazili do Michle, bzučel taxametr a Milan vyndaval účtenku „Dvěstěpáďo…“ Petr podal zezadu Michalovi stopade a Michal přidal svoje kilčo. Klára se neudržela zeptala se „Hele… a proč jezdíš s taxíkem?“

„To je dotaz!“ chytil se Milan za hlavu „Víš kolik bere středoškolskej učitel?“ Kláru to zchladilo „Sory… a díky moc.“

„Neni zač. Mějte se… hele a nepřehánějte to. Já sem na gymplu taky kalil, ale v životě to je jako s pérem… můžeš to natahovat… ale jak přetáhneš přes mez pevnosti, prostě to prdne a příde průser, kerej se pak blbě lepí.“

Michal se vysoukal ven a otočil oči vsloup, proč musej poslouchat noční kecy. Ale Petr s Klárou moc dobře vnímali, že Milan je vlastně úplně úžasnej chlap a na zlomek vteřiny si připadali jako úplný blbci „Díky moc,“ opakovali se, „čau… ať ti to de…“

Bouchly dveře a Milan jim kynul z odjíždějícího auta.

Osaměli na periferii. Ocitli se v noci v té nejstrašnější díře, jako si jeden umí představit. Hnusná ulice, vybydlené domy, opuštené monstrum staré plynárny. Všude vrstvy prachu a popílku. Jeden se bál i nadechnout. Ani vítr nefoukal… ale naštěstí bylo docela teplo. Pak se protáhli plotem, po jehož hřebenu se výhružně vlnil rezatý a pomuchlaný ostnatý drát a prošli pár desítek metrů čehosi, co až příliš připomínalo Strugackých Zónu.

Dřív tady byla asi nějaká továrna, možná že to patřilo k nějakýmu z těch monster jako plynárny, teplárny, nebo čertví co.

Starý opuštěný baráky s vytřískanejma oknama, všude nepopsatelná špína a bordel. Dlouho to tu asi používali jako sklad, pak se ale skladovaný materiál postupně samovolně změnil v odpad a tak to tu další spoustu let používali k navážení odpadu. Překračovali hromady sutin, nahlíželi do opuštěnejch baráků, kde ze zdí visely vytrhaný dráty od elektřiny, občas obnažený až na rezatej kov, strhaný okapy plný hlíny a těžko identifikovatelnýho chlívu, ze kterýho rostly kopřivy a další plevel.

Co zákoutí, to většinou strašnej puch, protože střídavě to tu sloužilo jako kolonie houmlesů, který kouty používali místo hajzlíků.

A samozřejmě všude vrstva prachu z usazenýho smogu a popílku padajícího z komínů, který tomu všemu dominovaly. Vešly do strašidelné budovy. Propadlé kusy střechy, vytřískané zčernalé tabulky oken, zhroucené a potrhané okapy a přes propadlý střechy a visely i tlustý dráty spadlý z porcelánů nedalekýho vysokonapěťovýho rozvaděče, těžko bylo jen tak uvěřit, že opravdu nejsou pod proudem.

Zóna. Pásmo.

Rozhlídli se, kudy, ale neměli moc na vybranou. Michal fanfarónsky roztočil kolo njakého ventilu. Petr s Klárou oparně vykoukli z vrat budovy do areálu. Za nima se ozval výřik „Jau!!!“ Pak se jim na hlavu sesypala porce omítky a ozval se praskot, jak někde sprchl déšť jisker. Michal se zapotácel a skusem utrženého drátu sebou kecl na zem. Výmluvný pohled podél drátu k rozpadajícímu se elektrickému rozvaděči.

Petr s Klárou k němu přiběhli a Petr ho jemně profackoval. Michal drkotal zubama a mnul si ruku. „Si oukej?“ měla Klára starost.

„Jjjjo,“ ubezpečoval je Michal.

„Ty si kretén, co na to šaháš?!“ vrtěl hlavou Petr. Ale podal mu ruku pomoh mu zpátky na nohy. Prošli budovou a ocitli se na továrním dvorku, přímo pod temným úpatí monstra, který se zdvihalo k obloze. Jako pekelná výstraha. I tady to pekelně smrdělo, nejvíc ale čpícím kouřem, kterým to tu bylo všechno za desítky let prosycené.

Železný žebřík vedoucí kamsi nahoru k ochozu začínal až zhruba ve dvou, možná ve třech metrech výšky komínu. Rozhlédli se a postupně přivalili pod žebřík tři barely; dva z nich napůl plné čehosi, co po tmě připomínalo ztvrdlý asfalt, ve třetím na dně žbluňkala snad voda. Vylili to a s námahou barel posadili na první dva. Docela slušně se u toho zaprasili.

Naprosté ticho. Jen někde z dálky zněl hlas ampliónu, jak kdosi cosi diktuval posunovačům na blízkém seřazovacím nádraží. Pak se pohnula vyvrácená a uhnilá okenice viklající se na jediném zbylém pantu z černé okenní díry místnosti, kterou kdysi nějací bezdomovci stačili i vypálit, protože okenní rám se černal seškvařenym provlhlym dřevem.

Klára se s děsem v očích rozhlédla po dvorku a pak po klucích, jako by chtěla říct: Tak co? Ještě se vám tam chce?

„Tak co?“ hořely oči Kláře.

„Ty vole. To je docela drsný,“ hvízdnul si Michal, když se podíval podél žebříku nahoru, kde se šedaly mraky.

„Je zima,“ tetelila se Klára, „nechcete to nechat na léto?“

„A někdo nám to tu vyfoukne,“ ušklíbnul se Petr.

„Jo, vono to z dálky vypadá krapet jinak,“ přikývl Michal. „Podívej se na ty stupáky, dyť sou celý rezatý…“

„Ale hovno!“ Odbyl ho Petr. „Deme, ne?“ A už se soukal po spodním barelu. Petr šel nahoru první, za ním Klára a jako třetí se do příček zavěsil Michal.

Byly vlhký, rezavý a strašlivě studený. Za chvíli z nich měl člověk úplně ztuhlý, mokrý ruce, ze kterejch se sypal jemný rezavý prášek. Určitě tam držely bezpečně, ale ten pocit z nich člověk v ruce neměl.

Prvních pár metrů celkem šlo. Pak se Klára zastavila. „Co je?“ zeptal se jí Michal, když se rukama dobral až k jejím teniskám.

„Ty, vopravdu tam polezem?“ zeptala se nesměle.

Petr se zastavil a podíval pod sebe. Už jim utek tak o tři—čtyři metry. „Jasně!“ houknul pod sebe.

„Mě to dost studí…“

„…tě pak zahřeju…“

„a taky to klouže…“

„Blbost, lez, dyť tudy někdo musí lézt pravidelně, ty štangle tam držej…“

Klára popolezla zase asi dva metry a podívala se na Petra, kterej
na ní čekal.

„Fakt?“

„Jak chceš. Já du nahoru,“ odpověděl jí a pokračoval ve výstupu.

Klára si vzdychla a pustila se nahoru. Vylezli zase asi o tři metry, když Michal zaklel a pak se z hloubky ozvalo zarachocení.

„Co se děje?“ lekla se Klára.

„Vole, spadla mi taška.“

„Ses posral, ne?“ ozvalo se shora.

„Uklouzla mi ruka, málem sem letěl celej… já už ty ruce necejtim,“ vysvětloval Michal, „Já sem pudu, až bude teplo…“

„Petře…“ ozval se úpěnlivý hlas Kláry.

„Co se zase děje…!“ ulevil si vztekle, „to je zlej sen, ne?!“

„Mam strach… sme hrozně vysoko a já ty ruce už taky necejtim…“

„Tak děte dolu, doprdele, sakra a nechte mě to namalovat, nebo tu budem tvrdnout do zejtra.“

„Ty vole, ale fakt jako, já du dolu,“ dolehlo k němu úplně zespodu, ale když se tam podíval, viděl jenom Kláru, jak se zoufale a křečovitě drží trubky a dívá se za Michalem.

„Kam to čumíš!“ křiknul na ni, „podívej se na mě!“

Klára zvedla hlavu a dívala se nad sebe „Petře…“

„A už se nikdy nedívej dolu, nebo…“ ale radši to nedořekl „Vrátíš se s Michalem?“

„Petře, já nemůžu…“ třásl se jí hlas.

„Tak si to rozmysli, já du nahoru, ať tu nekysnem,“ odsekl jí Petr rezolutně a vydal se zase nahoru. Řek si, že už se nebude starat, co se děje pod nim, ale nedalo mu to, zvlášť, když slyšel, jak Klára odfukuje a poslušně stoupá za nim.

Netrvalo to tak dlouho, jak se bál, ale když se blížil vrchol, už taky nevěděl o rukou. Když se konečně vyšplhal až nahoru, počkal na Kláru a pak jí podal ruku a pomohl jí vydrápat se na ochoz. Pak jí pomohl na nohy a otočili se, aby se mohli vítězně rozhlédnout po okolí. Klára trochu toporně, ale se zřejmým úmyslem zvládnout tuhle akci jako hrdinka.

Postavili se a zadívali dolů do tmy, na nepatrný okamžik se stačili kouknout i dolů, na své kamarády, kteří tam někde dole ve tmě nabrali velikost mravenečků.

„Ty vole, mně je blbě.“ Ulevila si v tu chvíli Klára a křečovitě se chytila zábradlí. V trubkách to zapraskalo a rezavé zábradlí se Kláře zhouplo v rukách. Už jenom třeštila oči a div že nezvracela přes zábradlí dolů.

„Do prdele, co to děláš!“ vyděsil se Petr, když viděl, jak se naklání, přes viklající se trubku, která obíhala ochoz sotva ve výšce pasu. Chytil ji a strhl zpátky. Tam se oba posadili zády k zapáchající a nepředstavitelně špinavé stěně komínu.

„Točí se mi hlava,“ celá se třásla.

„Máš strach z vejšek?“ divil se.

„Já nemam strach, ale je mi blbě,“ byla celá zpocená a třásla se částečně strachy a částečně zimou. Dívala se skelně někam do dálky před sebou a vypadala dost mimo.

„Tak tu seď a já du malovat,“ Petr si rozepnul batoh a po mřížované podlaze ochozu rozložil vercajk. Klára se tam zadívala, ale v okamžiku, kdy jí došlo, že se dívá skrz mříže těch pár desítek metrů dolu, cukla sebou, otočila se a rychle je zase pevně zavřela.

Točila se jí hlava a bála se, že když se pohne, odletí z komínu někam nahoru mezi mraky a pak do mrazivýho temnýho vesmíru a už se nikdy nevrátí.

„Tys toho taky dost vypila, co…“ komentoval to Petr a pečlivě si nasazoval širokou trysku, „tak deme na to…“ zvednul se a dal se do práce. Klára na to nereagovala a dál tam seděla. Nejspíš s tím byl za chviličku hotový, ale Kláře to připadalo jako celá věčnost.

„Deme,“ zavelel a přikleknul k žebříku. Klára se ani nepohnula.

„Já po tom dolu nepudu, Petře.“

„A jak se vodsuď chceš jako dostat…?“

„Na ten žebřík už mě nedostaneš!“

„A to ti jako mam přistavět eskalátor. Nebo támhle na stavbě ukradnem jeřáb, přistavíme sem koleje…“

„Já dolu nepudu.“

„Ale co je to za idiotský řeči!“ docházelo mu, že legrace skončila. „Pudeš těsně nade mnou, nebudeš se dívat dolu, rozumíš, jenom na svý ruce a kam je dáváš. Já budu hlídat, kam dáváš nohy…“

„Ne, Petře, já dolu nepudu. Zavoláte policajty a voni mě sundaj vrtulníkem…“

„Ježiš, ty seš taky úplně blbá.“

„Petře, běž pro ně, prosimtě…“ ale doříct to nestačila. Vzduchem mlaskly dvě facky, který sedly jako by byly šitý na míru. Klára se nejdřív úplně vyděsila, co se to stalo a hledala nějakou reakci, ale dřív než stačila něco udělat, Petr jí rukou zajel do vlasů, podržel si ji a dlouze ji políbil. Vletěli do toho, jak po tobogánu. Klára si lehla, přitáhla Petra k sobě a líbali si. Petr si přisedl blíž.

Klára jakoby hledala nějakou oporu chytila se jednou rukou křečovitě trubek zábradlí a druhu rukou se marně snažila najít nějaký záchytný bod na špinavé cihlové stěně komína. V obličeji výraz maximálního vzrušení prožívání této několikanásobně extrémní situace. Nenašla a připadala si, jakoby skočili z komína dolů a letěli a letěli.

Petr jí zatím vyhrnul svetr i triko a hladil a líbal bílá ňadra svítící skoro mysticky uprostřed té špíny všude okolo do tmy. Pak jí stáhnul kalhoty i s kalhotkama a miloval ji. Je jedno, jestli to, co přišlo na konci byl či nebyl orgasmus, rozhodně to bylo vzrušení na hranici změněného stavu vědomí. Kdyby omdlela nebo za pár vteřin potom spadla z toho komínu dolů, pro tuto chvíli to bylo jedno.

Když skončili zůstali několik okamžiků ležet přitisknuti k sobě a špinavé stěně komínu. Točila se jí hlava a otočila se na bok. Petr se posadil „Deme dolu!“ oznámil jí. Celá se zase roztřásla.

graffiti

 

 

 

 

 

 

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Graffiti rules alias Gympl“

O autorovi

Tomáš Houška

Tomáš Houška je původním povoláním pedagog a jeden ze zakladatelů Mensa gymnázia. Z jeho starších knih můžete znát Školu hrou, Školu pro třetí tisíciletí, Zpěvník 350 písniček nebo román Graffiti rules, který se stal předlohou filmu Gympl.

Vedle psaní vede kurzy dalšího vzdělávání pedagogů, věnuje se využití AI ve školách a podílí se na pořádání zážitkových her a larpů ve sdružení Cesty časem.

Starou hudbou, historickými nástroji, hudební archeologií a liturgickými texty se zabývá desítky let. Historické nástroje, které se ve Stínu bohyně objevují, nejen studuje, ale také na ně hraje a vyučuje středověký zpěv.

Řadu témat, která se ve Stínu bohyně proměnila v součást thrilleru, zpracovával dávno před vznikem románu – mimo jiné v knihách Svět podle Ašéry a Musica humana.

Doprava a termíny

Doprava v předprodeji zdarma.

Jinak samozřejmě většinu knížek kromě webu Other spirit najdete i v knihkupectvích, distribuci většinou serviuje Euromedia, často i Kosmas nebo Dobrovský knihy (na jejich eshopech knížky naše seženete také, jakmile budou v prodeji)

Mohlo by se Vám líbit…

  • Musica humana - Kompletní sada

    Svět podle Ašéry + Musica humana + Manuale Viatoris
    1 890 Kč místo 2 270 Kč

    Tři knihy, které se navzájem doplňují: kulturní a historický rámec, hlubší cesta k původnímu zvuku staré hudby a praktický kodex, se kterým můžete zpívat a vést historickou bohoslužbu či obřad.

    Samostatně stojí všechny tři tituly 2 270 Kč, v kompletu 1 890 Kč. Ušetříte 380 Kč.

    Vychází na přelomu listopadu / prosince 2026.

    Manuale Viatoris je i v tomto kompletu dodáváno se všemi aktuálními předobjednávkovými bonusy.

    Kč1,890.00
    Koupit