Muş, západní Arménie, jaro 1915. Za několik dní budou Velikonoce. A skoro nikdo ještě netuší, že budou poslední.
Narine se připravuje na cestu do Vídně, kde chce studovat zpěv. Její rodina plánuje budoucnost, rozšiřuje podnik a stejně jako po celé generace žije mezi arménskými, tureckými a kurdskými sousedy. Narine se zamilovala do syna místního beje a svět před ní vypadá otevřený.
Jenže za hranicemi zuří válka. Z Istanbulu přicházejí stále podivnější zprávy. Ve městě se objevují vojáci a ozbrojené milice. Staré vztahy přestávají platit a lidé, kteří se ještě včera zdravili na ulici, se začínají dívat jeden na druhého jinak.
A potom přijde rozkaz.
Během několika dní se svět jedné rodiny rozpadne. Z plánů na studium, svatby a obchodní cesty zbude jediná otázka: kdo přežije?
Poslední Velikonoce jsou historický román zasazený do událostí arménské genocidy roku 1915. Nesledují dějiny z pohledu generálů a politiků, ale očima lidí, kteří ještě chvíli před katastrofou žili docela obyčejné životy.
Příběh o rodině, lásce, zradě a okamžiku, kdy se sousedé mohou změnit v pronásledovatele – a obyčejná dívka v někoho, kdo musí bojovat o holý život.
Poslední Velikonoce jsou historický román odehrávající se v západní Arménii na velikonoce 1915.
Azarianovi jsou dobře zajištěnou arménskou rodinou. Panu Azarianovi dobře funguje přádelna ve městě Musch, jednom z center západní Arménie, která je součástí Osmanské říše. Chystá se otevřít pobočku svého podniku v Istanbulu, jejímž vedením nejspíš pověří svého nejstaršího syna. A prostřední dcera, hlavní hrdinka příběhu, Narine, které bude po velikonocích osmnáct, je nadaná na jazyky a hudbu, a jakmile bude plnoletá, splní si sen a pojede studovat na konzervatoř do Vídně. Idyla ale nepotrvá věčně.
Čtenáře čeká prožití velikonoc 1915 spolu s Azarianovými. Knížka je převyprávěním sto let starých historických příběhů.
Začtěte se do ukázky:
Na horách svítalo.
Po široké rozhlehlé stráni se jako bělavé chomáčky líně brouzdalo stádo ovcí. Aramig jim nevěnoval moc pozornosti. Z vrcholu pozvolného ale majestátního kopce se díval do dálek. Všude hory. Nádherné zelené svahy, rokliny, lesy. V dálce se na východě v horkém vzduchu tetelil šedavý obzor. Aramig pomalu bloudil pohledem po obzoru a nasával vůni probouzejícího se dne a trávy, která se po ránu zbavovala třpytivé rosy.
Na severu se hory skláněly do široké nížiny pokračující k městu Musch a potom někam daleko k obzoru, kde se zvedají další vrchy.
Miloval ten rozhled. Kvůli téhle svobodě se rozhodl k něčemu zdánlivě tak pošetilému, že se místo velkolepých plánů pustil do chovu ovcí na stráních nad městečkem. Pro ten klid, pomalý rytmus, nádherný vzduch, nekonečnou svobodu – a tahle rána.
Bečení ovcí se rozléhalo strání, stejně jako cinkání jejich zvonců. A ta aromatická vůně trávy, ze které slunce ještě nestačilo vytáhnout všechnu vodu! Po tváři hladily závany vlahého teplého větru, který ještě nebyl horký a vytvářel příjemný přechod mezi nočním chladem a prosluněným dnem.
Usadil se vždycky na takové malé skalce na vrcholu, ovce nechal pást dole na svahu a užíval si okamžik, kdy slunce vyskočí nad obzor a celou krajinu ozáří zlatavými paprsky.
„Škoda, že nechceš přijít, ráda bych tě tam viděla,“ zkoušela Aramiga přesvědčit Narine, mladá dívka sedící o kousek vedle. Zírala do dálek a nastavovala tvář prvním slunečním paprskům,
„Tam bude i ten panák Ismet, že jo?“ ujišťoval se Aramig.
„Křivdíš mu,“ zlobila se na něj, „je to moc milej a pozornej kluk. Umí se chovat.“
Aramig se zasmál. „Jednou to dotáhne daleko, jako jeho otec.“
Narine se zamračila. Nechápala, proč se to Aramigovi nelíbí. „Tebe vůbec neláká něco dosáhnout?“
Aramig pokrčil rameny. „Já nikdy nebudu obchodník jako strýc,“ obhlížel hory „Radši sem tu a připadám si tady jako na půl cesty mezi nebem a zemí.“
„To já bych ráda něčeho dosáhla! Aby si mě muž jednou moh za něco vážit,“ zasnila se Narine.
„Ismet?“ nešlo přeslechnout jemný sarkasmus v jeho hlase.
„Možná,“ připustila.
Aramig nad tím jen vrtěl hlavou.
„Až se vrátíš, oslavim to s tebou, ať už budeš slavná operní zpěvačka a žena velkého beje, nebo jenom moje malá sestřenka Narine,“ usmál se na ni, aby napravil tu narážku kolem přítomnosti Ismeta na oslavě. „A neboj, přijdu ještě v úterý.“
„Na partii šachu? To ste zavedli krásnou tradici,“ usmála se Narine.
Vánek k nim vzduchem zanesl hlas muezzína. Vytrhlo je to ze zasnění a přimělo podívat se dolů do údolí.
Dole se v závětří hor choulilo město Musch. Střechy a úzké uličky. Obrovská budova katedrály. Paprsek slunce zazářil na kopuli minaretu. Muezzín se znovu ozýval. Aramig si smutně povzdychnul. Čas ranního snění se nachýlil a bude muset vyrazit dolů.
Rychle očima přeběhl přes město na protilehlý svah, kde první záblesk slunečního svitu zatančil na šedohnědých kamenech zříceniny hradu Haspet, který tu nechal už ve starověku postavit král Orontes na ochranu města Musch před Alexandrem.
Je čas jít do města, pomyslel si. Vstal a sešel pár kroků ze svahu dolů ke svému stádu. Udeřil několikrát holí do země a hůl ve svislé poloze podržel jako znamení na své ovce. Stádo postupně poslechlo dennodenně opakovaný pokyn a pomalu se dalo do pohybu dolů k cestě. Dívka ho soustředěně sledovala, pochopila, že se půjde domů.
Aramig mrkl na Narine, která se sebrala a volným krokem sledovala ovčáckého psa, který rozvážně dirigoval stádo dolů ze stráně. Naposled se zastavil a přehlížel střechy městečka. Nemusel spěchat, stádo se jen lenivě začalo houfovat na stráni směrem k cestě dolů. Snadno je ostřejším krokem dojde. Ale ještě si užíval ten pohled.
Vycházející sluníčko pomalu zalévalo i bílé domy a z toho všeho vystupovala třpytící se střecha kostela. Hezký pohled, pomyslel si a klidným krokem vyrazil za svým kolébajícím se stádem.
Narine se bezstarostně vracela ulicí.
Na zápraží domu seděla skupina tureckých sousedů Azarianových, a když na ně Narine přátelsky zavolala „Iyi gynler!“ a oni s úsměvem odpovídali „Gunaydin Bayan!“ Tak vážně ho ale zase nemysleli. Jen co Narine přešla, jejich tváře zase ztuhly a zorničky se stáhly do úzké škvírky. Nad nimi klepla o rám okenice, jak kdosi zavíral okno.
Dům Azarianových vypadal zvenčí trochu nepřístupně, ale uvnitř byl pohodlný a zařízený s vybraným vkusem Narininy matky, paní Azarianové.
Do zahrady vedla brána z bílého kamene,
protože paní Azarianová byla přesvědčená, že vchod musí rodinu dobře reprezentovat. A dveře bývaly často otevřené, protože Azarianovi tím chtěli ostatním dávat najevo své pohostinství.
U Azarianových bylo rušno,
Halu obíhaly měkké a pohodlné divány, na kterých bylo pečlivě rozložené různé oblečení. Vzduch byl provoněný spoustou květin, pečlivě barevně sladěných do nádherných kytic, které místnost dekorovaly. Poposedávaly tu elegantně oblečené dámy – a mezi nimi vévodila paní Azarianová.
Na podlaze haly i pokojů domu byly krásné, většinou perské koberce, a stěny zdobily ručně tkané tapisérie. Paní Azarianová si dávala záležet, aby si dům svým luxusem v ničem nezadal s bohatými orientálními domy Turků. Vše bylo ale dokonale vyvážené, ničeho nebylo příliš a jednotlivé předměty k sobě stylem i barvami ladily.
Na kamenné římse v čele místnosti byla ikona s Madonou, která se v rodině Azarianových předávala celé generace. Pocházela z Byzance a jeden z předků Azarianových ji odtud vyvezl, když v Konstantinopoli vypuklo šílenství ikonoklasmu. A tím ji zachránil. Teď tady zdobila halu a dokládala staletí starou tradici rodiny.
Paní Azarianová si snila o tom, že až děti dospějí a samy budou mít vlastní potomky, budou se tu všichni párkrát do roka scházet a užívat si společně té atmosféry. A samozřejmě, také milovala ty salonní schůzky se svými přítelkyněmi, kdy domlouvaly různé, většinou kulturní akce.
„Já bych nezačínala tím divadlem, to bych naopak zařadila až úplně na konec,“ dohadovala se s ostatními jedna z účastnic.
„Ale jestli se na něj pak ještě soustředí,“ namítala druhá.
„Co myslíte, paní Azarianová?“ hledala u ní podporu pro svou představu.
„Na začátek bych dala ten pěvecký sbor ze školy. A chtělo by to nějakou krátkou píseň i kurdsky a turecky, aby to vyjadřovalo, že tohle město je tu pro všechny,“ vysvětlovala svou představou paní Azarianová.
„Bude to někdo zapisovat?“ zeptal se někdo a jedna z účastnic se přihlásila. „Já to napíšu, sestavíme program.“
„A navrhněme i plakát s programem, který vyvěsíme na dveře,“ pokračovala paní Azarianová.
„Trojjazyčně!“ byla nadšená dáma, která zapisovala.
Když Narine vešla, překvapila ji živá debata, cvrkot a ruch, který tu probíhal. Narinina matka tu pořádala sešlost skupiny místních arménských žen. Narine už to znala, když se blížily nějaké větší svátky, organizovala matka s těmi přítelkyněmi různé akce – jako dobročinný bazar, pěvecké vystoupení dětí ve škole a podobně.
Když matka zaregistrovala, že Narine vešla, podivila se, „Já si říkala, že spíš nějak dlouho, ale nechtěla jsem tě v neděli budit.“
Narine se usmála. „Byla jsem za Aramigem. Chtěla jsem ho přemluvit, aby na velikonoce přišel na oběd.“
„A?“ byla matka na výsledek zvědavá.
Narine zavrtěla hlavou. „Vadí mu… no já ti pak povim.“ Zarazila se, protože vlastně nechtěla před těmi cizími ženami přiznávat, jaký spor s Aramigem vedou.
Matka si povzdechla: „Aramig dělá strýci jen starosti.“
Narine přikývla a prošla halou. Matku nechala jejím starostem o dobročinný bazar. „Jdu se oblíct do kostela.“
Matka se lekla a podívala se na velké hodiny mezi okny. „Páni! To už je tolik?!“
Ukázka:
Poslední velikonoce ukázka
Příběh Narine Azarian
Když jsem knížku začal psát, lidi se mě ptali Proč? Vysvěětlení je ve skutečnosti poměrně iracionální. Jednou ráno jsem se probudil s tim, že se mi tenhle příběh zdál. Jen jsem ze začátku nevěděl, kde se odehrál, komu se přihodil, byl to prostě dlouhý a velmi plastický řetěz obrazů a pocitů a mně bylo jasné, že se to někde muselo stát a mám to napsat. Nějakou dobu jsem hledal, kam to indiciemi sedí a rychle jsem nabyl jistotu, že se to stalo 1915 v Arménii.
A tak dřív než jsem začal psát, rozjel jsem se do Arménie a našel pár lidí, kteří mi pomohli, abych nepsal historické nesmysly. Moje knížka přesto není úplně historicky přesná – chtěl jsem ji udělat kompaktní a potřeboval jsem v ní literární oblouk, ne jen sesypat příběhy (které ovšem i tak jsou velmi silné). Současně – z knížky je možná cítit, že souběžně s touhle podobou vznikl filmový scénář a natočení filmu bylo na spadnutí, jen v poslední okamžik couvnul hlavní investor u obavy, že by mu to pokazilo reputaci u tureckých klientů. A tak nakonec zůstalo jen u knížky.
Příběh Narine vznikl jako historický pastiš; je složený z řady skutečných příhod a příběhů dívek podobných Narine. Nejsilnější a největší inspirací z nich bylo vyprávění Aurory Mardiganian.
Aurora Mardiganian si zaslouží větší vzpomínku – její příběh měl šťastný konec (tedy v tom smyslu, že ho jako jediná z rodiny přežila, můžeme-li tomu říkat šťastný konec). S ruskou armádou se dostala do Petrohradu, během vypuknutí bolše-vické revoluce uprchla do Spojených států a tam svůj příběh převyprávěla. A podle něj byl dokonce roku 1919 natočený film Ravished Armenia, ve kterém si zahrála sama sebe.
Film šťastný konec neměl – po krátkém promítání ve Spojených státech byl cenzurován, jeho promítání bylo ukončeno a všechny filmové kopie byly zničeny. Zachovalo se nám několik krátkých útržků. Ve skutečnosti jsou to nejspíš záběry, které byly při střihu vyřazeny a v této podobě nebyly ve filmu použity.
Příběhy jsem převyprávěl a historické postavy v knížce přejmenoval a dopustil se jedné malé zeměpisné literární licence. Skutečné příběhy jsou většinou epizodické, fragmentovité, spletité, tu plné mnoha detailů, tu děravé a pro dnešního čtenáře či diváka obtížně čitelné. Odpoutání od konkrétních historických osob mi dovolilo napsat vyprávění kompaktnější, hutnější a rychlejší s jasnou dramatickou linkou – a ne čistě dokumentární. Přesto příběhy v něm popsané jsou reálné a historické, skutečně se staly skutečným lidem v Západní Arménii na jaře 1915.
Protože se mě lidé po přečtení ptali, jestli se tam děly tak strašné věci, tak musím odpovědět. Ano. Příběhy v téhle knížce se staly. I ještě horší, které už jsem nedokázal napsat. Na webu Muzea genocidy www.genocide-museum.am jsou zdokumentované.
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.